Deník Markéty 13

22. 10. 2008 | † 29. 01. 2009 | kód autora: NgC

 

V očích ucítím opět slzy. Jaroslav už dávno odešel a jsem tu zase sama. Nic moc se toho tady neděje. Kdybych nepsala, tak bych se tu asi unudila k smrti.

"Musí si ještě něco zařídit," řeknu mu a zmizí ven.

Jedu zpátky domů. Teda spíš za Járou. Potřebuju mu říct všechno, co se mi za tu dobu přihodilo. Samo sebou, že si beru i svůj blok.

Stojím před školou. Dovnitř se mi moc nechce, ale musím. Vyjdu schody zamířím ke dveřím, kde je cedulka:

Školní psycholog Otakar Kuba

Po-Pá od 8:00 do 16:00

Tel. Číslo: 724876388 nebo volejte do školní kanceláře 315726962

Zaklepu a čekám.

Otakar mi po chvilce otevře s úsměvem. "Pojďte dál, dlouho jsem vás neviděl, jak se daří?" poptá se a nabídne mi místo, abych si sedla. Tentokrát si sednu na dřevěnou židli. Je to tu úplně stejný, jako když jsem tu byla naposledy. "Hm, je to špatný," řeknu a sklopím hlavu. "Špatný?" otáže se a já mu začnu vyprávět vše, co se mi za tu dobu přihodilo.

"Ori se musí jít léčit," řekne Jaroslav, když dopovídá...

.... "Já vím, chce, ale nevím, jestli to zvládne." "Musí," odvětí, "jen ty mu můžeš pomoc. "Jak mám začít?" zeptám se. "Je třeba si uvědomit, že braní drog, na které jste právě narazila – nevzniklo včera ani předevčírem. Dle praktických zkušeností lze říci, že doba neodhaleného drogového experimentování je delší, než předpokládáme. Musíme prostě zachovat klid. Je nutné si uvědomit, že situaci nelze vyřešit za den, za týden, ale vysoce pravděpodobně ani za měsíc.Budou nutná dlouhotrvající opatření." "Dobře, pokusím se o to," přikývnu."Jak jste mi říkala o tom medvědovi, je pro vás hodně důležitý?" "Strašně moc," podotknu. "A co blok, myšlenky a vaše fantazie?" Vyprávím mu ještě o tomhle a rovnou mu ho i ukážu. "Už jsme o tom mluvili Markéto," řekne zamyšleně. "Nechci vám ten blok vzít, jelikož tak bych vám vůbec nepomohl, naopak. Hodně bych vám blížil. Musíte sama poznat, až budete připravena se ho zbavit."

Vycházím od něho velmi zamyšlená. "Díky za pomoc," řeknu a rychle vyjdu ze školy.

Zaběhnu ještě do knihovny, abych si tam něco vytiskla o drogách. Vytisknu si tam pár listů a jedu zpátky do Prahy.

Kde je ten Ori? Projdu celej byt, ale nikde ho nenajdu, doufám, že neudělá nějakou blbost. Nevím co mám dělat. Jdu se kouknout do jeho pokoje. Vím, že bych to neměla dělat, ale začnu se mu přehrabovat ve věcech. Hledám, jestli tu nemá ještě nějaký drogy. Doufám že ne, ale opak je pravdou. V kapse u kalhot něco nahmatám. Opatrně vsunu ruku do kapsy. Malý balíček s bílým práškem. Jen na to koukám a nemám sílu pohnout jediným svalem. Tohle musí skončit.

Za hodinu přijde Ori. Jecelý bílý a hned míří do svého pokoje. Ani mě nepozdraví. Po minutě vylítne z pokoje, chytí mě za ramena a třese se mnou. "Hej co děláš?" Docela mě tím vystraší. "Kam si dala ten pytlíček, co jsem měl v kapse u kalhot? Byl to můj poslední matroš," vybafne na mě. "Ori přestaň." Nepřestane. "Přestanu, až když mi dáš ten balíček, kterej si mi vzala." Nedokážu se mu vytrhnout, jelikož má velkou sílu. "Ori poslouchej mě," řeknu a snažím se ho uklidnit. "Ten balíček už nemám, vyhodila jsem ho." Nechci mu lhát, ale teď musím. Popravdě ho mám stále ještě v kapse, ale až se mi naskytne příležitost, zbavím se ho.

Tohle jsem však neměla říkat, jelikož Oriho chytil záchvat nepříčetnosti. Pustí mě, ukáže na dveře a zařve: " Sbal si věci a okamžitě a vypadni, dělej!" Mám slzy na krajíčku, ale stále tam stojím. "Ori..." zašeptám. Ten se však ke mě otočí zády, a řekne: "Okamžitě dělej, nebo se neznám." Už se ani o nic nepokouším. Otočím se, papíry, které jsem vytiskla v knihovně, hodím na zem a jdu si sbalit.

Tohle jsou ty nejhorší chvilky, které tu teď musím psát, ale zatnu zuby a pokračuju v psaní.

V pokoji si sbalím věci, zanechám na posteli prstýnek a balíček s pervitinem a odejdu z mého druhého domova. Tak a teď jsem úplně v loji, říkám si když jdu ulicí. Až teď si uvědomím, co se vlastně stalo. Ani nevím, kam mám jít. A to jsem chtěla Orimu jenom pomoct. Prostě jen stojím na ulici, s jednou taškou v ruce a s prázdným výrazem ve tváři. "Slečno, potřebujete poradit?" zaslechnu za sebou známý hlas. Otočím se. Stojí tam pan psycholog a se zájmem si mě prohlíží. "To jste vy?" když se k němu otočím tváří v tvář. Nezmůžu se ani na odpověď. "Pojďte za mnou," přistoupí ke mě a chytí mě kolem ramen. Nejraději bych nikam nešla a jen tam tak stála, koukala na lidi, jak kolem mě procházejí a pořád někam spěchají. Koukala bych se na holuby, jak chodí po chodnících a hledají něco, co by sezobly. Sledovala bych bezdomovce, jak se snaží vyžebrat ok kolemjdoucích nějaké peníze, které stejnak pak utratí za chlast a nebo jen tak leží a skoro nic je netrápí. Možná bych se k nim i přidala, byla bych jedna z nich. Zamyšleně se podívám na Jaroslava. Stojí vedle mě a pozorně mě pozoruje. "Není vám nic?" zeptá se mě po chvilce, aby se ujistil. Zakroutím hlavou. "Tak tedy pojďme," vyzve mě a já vykročím za ním.


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky o-pise-cz

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.